Adolf Hitler spáchal sebevraždu 30. dubna 1945, připraven dobrovolně odejít ze světa byl ale už asi od 23. dubna – v tu dobu už bylo jasné, že konec války je tady a Berlín obklíčený Rudou armádou do pár dní padne. Návrhy na útěk odmítnul. V bunkru pod Říšským kancléřstvím, kde se ukrýval, se osudného dne odehrávalo všechno podle předem dohodnutého scénáře. Hitler trval na tom, že jeho tělo se nesmí nepřátelům dostat do rukou. Po obědě se on a jeho žena Eva Braunová, kterou si den předtím vzal, rozloučili s personálem. Kolem 15:30 byla komorník nalezl v pracovně jejich mrtvá těla. Ta byla podle předem domluvených instrukcí vynesena na zahradu kancléřství. Zde je personál polil benzínem s cílem spálit je na prach, aby z nich vůbec nic nezbylo. Benzínu ale bylo málo, prý se musela část vysát z nádrží zaparkovaných automobilů, a navíc na volném prostranství. Poté nedokonale spálené ostatky pak byly zahrabány v mělkém kráteru po granátu. Další den zbylí přítomní buď utekli, nebo spáchali sebevraždu – včetně Josefa Goebbelse, jeho ženy a jejich šesti dětí. Rudá armáda obsadila kancléřství a bunkr pod ním brzy ráno 2. května. Zvláštní jednotka sovětské kontrarozvědky Směrš nedobře zakopaná těla Hitlerových i Goebbelsových objevila záhy. Identifikace proběhla 11. května pomocí Hitlerova zubaře – ten potvrdil, že se jedná o chrup jeho pacienta. KGB si nechala ve svých archivech nejlépe dochované části těla – kus lebky a obě čelisti – a zbytek ostatků Hitlerových i Geobbelsových tajně pohřbila na neoznačeném místě v Magdeburku. V roce 1970 pak byly exhumovány – prý ve „značném stadiu rozkladu“ –, spáleny na prach a rozprášeny do říčky Ehle, jednoho z přítoků Labe.